Říkalo se dřív, že papír snese mnohé. Dneska snese mnohé digitální médium, jehož značná nevýhoda oproti papíru je v tom, že napsané víc vydrží. Tvoří se tak jednoduše vyhledatelné archivy, v nichž texty zrají jako víno. Momentálně se nám v olomouckém veřejném prostoru zviditelňují postavičky, které jej periodicky zaplevelují falešnými argumenty ohledně zbytečné byrokratizace stavebního řízení.
Skutečně jsem si říkal, několik let, že mi nestojí za to reagovat na „úvahy“, na podivné morální apely, jimiž intervalově oblažují veřejný prostor divné osoby olomouckého spektáklu.
Opakovaně jsem četl o tom, jak je stavební proces v Olomouci zbyrokratizovaný a jak tím přizdisráčsky bráníme tak žádoucímu rozvoji města. Autory těch – nestydím se říci populistických a všeobecně blbých – esejů jsou opakovaně pouze dvě osoby, nově zvolený šéf místní ODS Radim Kašpar, a někdejší primátor Martin Novotný, opět ODS.
Několik let jsem se na těmi texty vždycky jenom pousmál, noblesní bylo nereagovat. V poslední době ale jejich množství překročilo únosnou mez a vymezit se je už třeba.
Komu by se nelíbila vzletná myšlenka, že se stavební řízení zjednoduší, že bude už jen navždy třeba to pověstné „jedno razítko“, a město Olomouc zažije nebývalý stavební ruch a rozvoj, dlouhá léta ekonomické prosperity, radosti a vzletu.
Ta myšlenka je chytlavá, má až odzbrojující naivitu, tváří se, že se chystá konat ryzí dobro, ale právě proto je jen blbě populistická, hloupá, prázdná, zcela vágní bez obsahu, a dnes už je to třeba říci nahlas.
Rozhodující je „dobrá vůle“. tedy, Pánbů s námi a zlý pryč…
Tak někdejší primátor Novotný píše ve svém sloupku v Hanáckém Večerníku, že „proces prosazení složitějšího investičního záměru se protáhl z řádu roků na desetiletí. Přehnaná byrokracie a prodloužení procesů přináší obrovské vícenáklady, které se projevují naplno v ceně výsledného produktu,“ a nemůže si na konci odpustit ani ideologický osten, že “ je navíc vodou na mlýn všech progresivistických a levičáckých agitek.“
Ještě větší mistr demagogie je Radim Kašpar. Ten v neuvěřitelném textu v témže periodiku (nikde jinde ty texty nepublikují) Konference pojmenovala brzdy prosazování kvalitní architektury cituje v kroužku koho jiného, než Martina Novotného, který na konferenci pronesl, že “i v ostatních blocích konference se opakovaně objevoval motiv, že přes všechnu složitost legislativy a náročnost byrokracie je rozhodující dobrá vůle, to, zda aktéři chtějí, aby se města rozvíjela a jsou připravení tomu aktivně pomáhat, či se naopak omezují na negaci a házení klacků pod nohy všem aktivním.”
Samotný Kašpar pak tytéž myšlenky opakuje jako kolovrátek v nespočtu svých sloupků, a (pokud se zrovna filosoficky nezabývá rozdělením rolí mužů a žen ve společnosti) na chytlavém tématu chátrající Plecharény vystaví text Proč Olomouc stále tápe?, v němž uvede, že „neskutečná byrokracie, dlouhé čekací doby a někdy i neschopnost veřejné správy efektivně jednat. Jasně, legislativa je složitá, vše má své postupy, ale já se s tím prostě pořád nemůžu smířit.“
Těch textů je dohledatelných mnohem, mnohem víc. Těžko říci, jestli mám to všechno chápat jako apel na úředníka, aby měl jen „dobrou vůli“ a tudíž se choval vlastně korupčně, anebo jako skutečný povzdech nad složitostí byrokratických procesů v českém stavebnictví. To druhé by se dalo pochopit a s částí snad i souhlasit, kdyby ovšem…
… kdyby ovšem oba dva nedělali pro developera a nehájili jeho zájem na úkor toho veřejného
V tomto kontextu dostává věc samozřejmě zcela jiný rozměr. Angažmá Martina Novotného v kancelářích developera Morávka je známá věc, Kašpar se svou Hospodářskou komorou má s Morávkem také nadstandardní vztahy, vždyť sedí v jeho baráku a kope za něj, jak se dá (proto ten příklad chátrající Plecharény, vždyť přece potřebujeme tu halu novou, a je to třeba protlačit).
Pokud odhlédneme od levných a bezobsažných populistických formulací a vágních morálních apelů na zjednodušení stavebního řízení, oč se vlastně věcně jedná?
V jádru o to, že stavební úřady nejsou ty, které by byly schopny o budovaných stavbách samy kvalifikovaně rozhodovat ve všech myslitelných ohledech, a šílené teze někdejší ministryně Kláry Dostálové „o jediném razítku“ mohly být vysloveny jenom z neznalosti věci.
Stavební úřady totiž, aby byly rozhodnutí vůbec schopny, jsou nezbytně nuceny přijímat ke každé jedné stavbě ryze odborná stanoviska, která jsou jen v gesci příslušných resortních ministerstev. Týkají se například odpadů, ekologie a energií, samostatnou kapitolou jsou pak památkáři. Všechna tahle „byrokracie“ ale hájí veřejný zájem a veřejný prostor, ve kterém my všichni žijeme, a to je třeba zdůraznit.
Jakýkoli apel na odbourání obtěžující a zlé byrokracie, tím spíše od autorů v developerově žoldu, anebo dokonce i apel na „dobrou vůli“, která snad dokáže všechna nařízení nějak ladně „obejít“, je pouze pohrdání veřejným prostorem a snaha rychle, levně a bez průtahů zaplevelit Olomouc kulturně nekvalitními stavbami, degradovat celé město jen ve jménu zisku majitele, a ještě to pak drze nazvat rozvojem.
Problém stavebních úřadů je přesně opačný a všichni to víme
Všichni víme, že problém schvalování staveb a stavebních úřadů je přesně opačný, než jak píši oba autoři. Zmíněná byrokracie dokáže v Olomouci i v celé České republice napáchat problémy spíš soukromému majiteli rodinného domečku, který chce vyměnit okna a přistavět kůlnu, než velkým hráčům s kontakty na politiky, který touží stavět nadrozměrné krabice.
Je pak vcelku jedno, jestli jde o stavbu hokejové haly v Pardubicích s kapacitou snad i větší, než kolik mají Pardubice obyvatel, nebo o sobecký a arogantní věžák v Olomouci u Šantovky. Veřejný zájem je zde to poslední, nač by ega investorů myslela, a díky Bohu za to, že dnes existují předpisy, které znemožňují udělat to na jediné razítko.
Argumentační faul, který vzniká přidělením rovnítka mezi pojmy „rozvoj města“ a „volné, schvalovacími postupy co nejméně svázané ruce stavitele“ je podlý, zákeřný, a zlý.
Jsem si jist, že všechny projekty olomouckých developerů mohou být dostatečně kvalitní, aby získaly všechny potřebné náležitosti, hrdě jako potvrzení svojí kvality, a aby institut „dobré vůle“ našich politiků nebo schvalovacích orgánů patřil spíše do politického rejstříku zemí na východ od Smolenska, než do země, která sdílí evropské hodnoty.
Článek vyšel na Hanáckých novinkách
Vlastimil Blaťák