Když se řekne Sumatra, mnozí z nás si představí hustý deštný les, ve kterém se prohánějí orangutani a tisíce dalších druhů exotických zvířat. Realita je dnes ale jiná. Tropický ráj s panenskou přírodou ustupuje závratnou rychlostí plantážím palmy olejné.
Rozsáhlé plochy plantáží této plodiny určené především na vývoz zabírají také půdu, která dříve sloužila k pěstování plodin pro místní spotřebu. Tím je ohrožena potravinová soběstačnost a bezpečnost místních lidí. Palmový olej je v Evropě nejběžněji používaným rostlinným tukem. Náš šampon, mýdlo, margarín, sušenky, zmrzliny, čokolády či bramborové lupínky – všechny tyto výrobky obsahují palmový olej. Dále ho najdeme také v čisticích prostředcích, krmivech pro zvířata a v rostoucí míře také v pohonných hmotách (palmový olej slouží jako surovina pro výrobu bionafty).
Díky projektu, kterého jsem se účastnil i s několika přáteli jsem se vydal přímo na Sumatru, abych vám přinesl svědectví o tom, jaké dopady má pěstování této monokultury na životní prostředí a na místní komunity.
Povídal jsem si s příslušníky místního kmene Suku Anak Dalam, se zaměstnanci palmových plantáží, drobnými zemědělci pěstujícími palmu olejnou, zástupci neziskových organizací i státní správy. Navštívil jsem dvě provincie – Jambi, kde již palma olejná zabírá většinu úrodné půdy, a Západní Sumatru, kde se plantáže teprve začínají rozrůstat. Produkce palmového oleje dosahuje každoročně zhruba 50 milionů tun. V roce 2000 se palmový olej stal nejdůležitějším a nejvíce obchodovaným rostlinným olejem na světě. Největším dodavatelem palmového oleje je Indonésie, která v roce 2010 vyvezla 16 milionů tun. Indonésie v roce 2006 předstihla Malajsii a dohromady tyto dvě tropické země produkují téměř 90 % palmového oleje. Mezi další producenty patří například Papua Nová Guinea, Benin, Pobřeží slonoviny a Honduras. Hlavními dovozci jsou EU-27, Čína a Indie. Co bude po zániku plantáže? Po zrušení plantáží (po zhruba 25-30 letech, kdy už jsou stromy příliš vysoké pro sklizeň) zbude na jejich místě jen neúrodná jílovitá půda. Nenašli jsme však nikoho, kdo by se touto situací zabýval. Na otázku, co se stane, až půda nebude schopná dále plodit, odpověděl vedoucí Oddělení lesů a plantáží v Dharmasraye (Západní Sumatra), že půda bude vrácena zpět místním komunitám. Plán na její rekultivaci neexistuje.
Plantáž nerovná se pokrok
Mnoho lidí se domnívá, že zahraniční investice a poptávka po místní produkci přináší do rozvojových zemí pokrok a nová pracovní místa. Produkce palmového oleje sice zvyšuje ekonomické ukazatele jako je hrubý domácí produkt (HDP), avšak pro obyčejné místní lidi a přírodu znamená spíše pohromu než pokrok. Bohatnou především velké národní a mezinárodní společnosti, které vydělané peníze často převádějí do zemí s nižší či nulovou daňovou zátěží (tzv. daňových rájů) a peníze tedy mizí ze země, aniž by byly použity na zlepšení situace místních lidí. Další velká část zisků se ztrácí prostřednictvím korupce. „Indonéské lesy a jejich průmyslové využití je zdrojem „neomezené“ korupce,“ říká zástupce předsedy indonéské Komise pro vymýcení korupce.
Práce na plantážích
Vytvořených pracovních míst je na plantážích ve skutečnosti velmi málo. Na tyto práce jsou navíc často najímáni lidé z jiných indonéských ostrovů, kteří pak mají menší nároky i možnosti bojovat za svá práva. Platy dělníků na plantážích se pohybují kolem 1 milionu indonéských rupií (tedy zhruba 2 000 Kč) za měsíc. Tato nízká mzda těžko pokrývá základní životní potřeby dělníků a jejich rodin. Podmínky žen pracujících na plantážích jsou většinou ještě horší. Setkali jsme se s 6 ženami, které měly dohromady za úkol obdělat za měsíc 50 ha plantáže. Tyto ženy pracují sedm dní v týdnu, aby stihly opracovat daný úsek včas. Měsíční plat jedné pracovnice byl pouhých 500 000 rupií (tedy zhruba 1 000 Kč) za měsíc.
Patrik Serej
Další informace o palmovém oleji najdete zde.