Muzejíčko, sekce interaktivních dětských expozic šumperského vlastivědného muzea, je vítaným zařízením pro řadu místních i přespolních rodin. V neokoukaném prostoru tu můžete dítě i sebe zabavit na kus odpoledne a to je dobrý základ. Pokud ale od muzejní instituce čekáte kromě herny i něco na způsob poznání, aktuální výstavě „Afrika v Muzejíčku“ se radši vyhněte.
Co se týče prezentace afrického tématu, výstava hraničí s hloupostí: je dokladem rozšířeného omylu, že zaměřit se na děti znamená odhlédnout od všech složitostí světa a zůstat u těch nejzákladnějších stereotypů. Koho dnes ve veřejné kulturní instituci může ještě napadnout, aby do expozice po bok vycpané africké zvěři přidal jednoho řádně primitivního domorodce s oštěpem v ruce? Divže není rovněž vycpaný (i k tomu by se ostatně v historii středoevropského muzejnictví našel příklad). I v České republice se nacházejí ambasády některých dnešních afrických států. Vřele doporučuji autorům výstavy rozeslat dotaz a zjistit, zda aspoň jeden z nich touží být ve 21. století prezentován jako země lidí běhajících v tunikách za gazelami.
Samozřejmě, orientace na dětské publikum předpokládá zjednodušení a výběr. Přestože je tématem Afrika, není třeba se pouštět rovnou do vysvětlování, proč se do chudších zemí dostávají vakcíny na covid opožděně (protože je v bohatších zemích přeplácíme), proč se tisíce lidí ročně utopí ve Středozemním moři (protože v Evropě upřímně nevíme, co si s přebytkem migrantů počít) nebo že víc Afričanů nežli lovem na savaně za pomoci oštěpu se pravděpodobně dnes živí programováním či hraním fotbalu. Když už ale jde primárně o africkou zvěř, opravdu musí výstava v roce 2022 obsahovat hned tři atrakce s hravým střílením na lvy, slony a spol.? Co třeba na vyváženou něco o úbytku druhů zapříčiněném přímou i nepřímou lidskou bezohledností? Anebo děti rovnou nechat střílet místo nosorožců na pytláky, tak jak se to v některých afrických rezervacích reálně děje?
Lovecký je sám původ africké expozice: z většiny se jedná o pozůstalostní sbírku „celoživotního vášnivého lovce“. To by byla zároveň i nejsmysluplnější perspektiva, z níž dnes takovou sbírku ve veřejném muzeu prezentovat: Jaký je původ a příběh úlovků? A co to v různých dobách lovcova života obnášelo, než mohl v některé africké zemi legálně ulovit a za hranice vyvézt například geparda? K takovým otázkám však Muzejíčko mlčí. Zvířata jsou tu ve své preparované podobě sice majestátní, ale dětem se představují přesně tak jako celým generacím před nimi. Jako předmět klasifikace, zoologického chovu a střelby. Ústy své ředitelky mě muzeum ubezpečilo, že původce sbírky „lovil v Africe naprosto legálně“. Rád tomu budu věřit, ale s doklady by to bylo o něco lepší.
Možná přeháním a skutečně jde jen o tu hernu, o zabavení dítěte na dvě hodiny. Možná zaplouvám do kulturních sporů, které sám nemám v oblibě. Na dnešních dětských výstavách nicméně vyrůstají příští občané a lovci, a možná že i schopnost vnímat nadnárodní témata je tím, čím se klidné podhorské regiony liší od bezvýznamných periferií.
Radek Ocelák
předseda Zelených v oblasti Jeseníky