Způsob vedení války, stoupající počet obětí a katastrofální životní podmínky obyvatel byly příčinou rychlého pádu ruské monarchie a základní podmínkou vzniku a vítězství březnové (podle tehdejšího pravoslavného kalendáře únorové) revoluce 1917.
Rusko tehdy nutně potřebovalo ukončení války a konsolidaci hospodářských a politických poměrů. Dalekosáhlé plány prozatímních vlád na demokratizaci a liberalizaci země se sice začaly uskutečňovat, ale jejich efekt byl v prostředí stále pokračující války spíš negativní: paradoxně pomohly nejvíc extrémistům k rozvracení sotva zrozené demokracie. Na jedné straně se pokoušeli o převzetí moci bolševici, na druhé straně číhali na svou příležitost zastánci samoděržaví a starých (ne)pořádků.
Na začátku války žilo v carském Rusku téměř sto tisíc Čechů a Slováků. Hned po zahájení války, 12.srpna 1914, vznikla Česká družina, složená z krajanů-dobrovolníků; k ní se postupně přidávali čeští zajatci, takže už na podzim 1914 měla sílu praporu. Carská vláda podpořila české dobrovolníky jen velmi opatrně; opatrná byla i prozatímní vláda, ale vše se změnilo zahájením „Kerenského ofenzivy“ pod velením Alexeje Brusilova 1. července 1917, kdy právě Československá střelecká brigáda jako snad jediná jednotka předčila všechna očekávání a 2.7. překonala čtyři rakousko-uherské linie do hloubky až 5 km.
„Když bylo bez 5 minut 9 hodin, dal jsem rozkaz nastoupiti, ale nikdo se nehýbal; ………… dostal jsem z předu odpověď, že se právě nemůže pro silný artilerijský oheň. Bylo nutno jednati, abych dostal hochy ven! ……… vyskočil jsem na okop a v silném ohni jsem se dostal k hlavě cepi. Tam obrátil jsem se v plném rostu k hochům a zvolal: „Ku předu!“ Hoši vyběhli za mnou a těch 300 kroků, co nás dělilo od nepřítele, jsme přímo proletěli. Artilerie nepřátelská řádila už za námi, před nás bila naše. U samých drátů, asi 20 kroků před námi, rvaly se naše náboje a zdvíhaly sloupy prachu. ………..
Za první traversou napadli jsme na nepřítele, který bojnicemi hleděl ven z okopů, takže byl překvapen naším příchodem. Jeden z nich padl na kolena, sepjal ruce, druhý zdvihl ruce vzhůru a odhodil zbraň, třetí byl tak polekán, že …….. klesl na kolena, která se mu horečně chvěla. Ačkoli jsem přikázal hochům nezastavovati se u nikoho, přece jen napadli na jednoho, kterého chtěli zabíti, protože prý chtěl do nich hoditi bombu. Ještě jednou jsem zvolal, aby se s ním nezdržovali a běžel jsem dále po linii. Za druhou traverzou šlo to také ještě hladce; byl tam jakýsi žid, který byl ve svém strachu přímo komický, Za třetí traverzou už nás čekali. Viděl jsem, jak zugsführer vytáhl z bojnice vintovku a namířil ji přímo ………. na mou hruď. Já však nedal se překvapiti, strhl svou vintovku k pravému boku a mechanicky spustil kohoutek. Vypuštěný náboj projel mému sokovi hlavou, a nešťastník se mi skácel k nohám, potřísniv svou krví můj šat. Ostatní nepřátelé, jichž tam bylo asi 5, se ihned vzdali. Dověděl jsem se později, že mou obětí byl Čech, jednoročák od Plzně; našli u něho české dopisy. Tragicky na mne zapůsobila tato zpráva později.
Za další traversou …………… Proti mně vystupuje asi 7 Rakušáků, s kadetem, který vydává jakési komando. po němž se zdvíhají ruce mých nepřátel s bombami. Hleděl jsem předejíti tomu vrhem své bomby, kterou jsem rychlostí blesku vytáhl z kapsy ………… Avšak ……. se mi u mé francouzské bomby vyšroubovala kapsle, následkem čehož nebude bomba účinkovati. Ale přes to …..… rychlým vzmachem ruky nazad udělal jsem pohyb, po němž ihned měla bomba vletěti mezi nepřátele, kteří vidouce, …….. že spíše vrhnu bombu než oni, dali se na útěk, první kadet!
….…..
Hluk a rámus byl přímo pekelný: artilerie zuřila, naše i nepřátelská; nad hlavami se nám rvaly náboje a rušily okopy. Nebylo slyšet jediného slova. Nemohl jsem se dozvědět od zajatců, co jsou zač; jedni říkali, že Maďaři, druzí Poláci. Zámek v mé vintovce se mi zanesl prachem, musel jsem ji vyměnit za rakouskou. Obsadili jsme všechny chody, stanovené plánem a očistili je. Nejnebezpečnější byl levý flank; tam se mi vzdal český důstojník se svým vzvodem slovy: „My se vám předali“ a se zdviženýma rukama. ….….
….……
…..… byl silný oheň a my byli v zoufalé situaci. Ze všech tří bodů, kde byli naši hoši, ke mně posílají za pomocí; řady naše řídnou. Je prý mnoho hochů raněno nebo zabito ..…… V okopech pobíhají moji hoši ranění a jako blázni jsou zajatci, kteří nechtějí z okopů, neboť venku zuří silný oheň. Konečně se mi podaří dostati je s pomocí revolveru ven a dívám se za nimi z okopu. Jdou přikrčeni a s hrozným strachem ………
Avšak za chvíli se mi z levého křídla vracejí hoši z 10. roty. Ptám se, co je, a oni odpovídají, že tam silně zuří kulomet. Utíkají, co jim síly stačí, a teprve na mé komando: „Stůj, nebo vás všechny postřílím!“ se zastavují. ……… Když jsem si odpočinul, šel jsem sám na druhou linii, kde jsem chtěl dát svou rotu dohromady, avšak hoši byli tak rozházeni, že se mi to nepodařilo ………. Rakušáci chtěli učiniti protiútok, avšak podařilo se nám obrátiti vzatý rakouský kulomet proti nim a ještě jeden náš nám přišel na pomoc, takže se protiútok nepotkal s úspěchem.
Hoši nedali se udržeti a sami bez příkazu šli do předu na 3. linii v hloučcích a uváděli do rozpaků nepřátelské kulometčíky …….. Na 3. linii, kde jsme zasedli, bila po nás naše vlastní artilerie. Honem jsem sháněl rakety, a …….. přikázal vypustit dvě červené, po čemž ihned oheň se přenesl asi o 50 kroků před nás. Báječné!
………..Sebral jsem hrstku svých hochů a šel s nimi dle plánu na tzv. Český jazyk na výšce 392 ………. a dále k vesnici Travotlokům. V levo viděli jsme okopy na vršku, ve kterých se hemžilo několik Rakušáků. …..…. Nestříleli však a já zahlédl, jak kdosi z nich mává furažkou. Udělal jsem totéž a hned na ně vykřikl: „Pojďte k nám!“ Zdvihli se jeden za druhým a vycházeli proti nám z okopu beze zbraně. Když k nám došli, podávali nám ruce se slovy: „Pravoslavní!“ Ukázalo se, že jsou to Srbové od 1. bosenského pluku; mezi nimi byli i Maďaři a dva Češi.
Poslal jsem je nazad a sami jsme se také vrátili do posledních okopů, poněvadž jsme neměli dalších rozkazů. ……… Za chvíli však věděli jsme, že s protějších vrchů sbírají se Rakušáci ..…… a prostým okem bylo vidět 3 linie, jednu za druhou jdoucí proti nám. Hoši byli na rozpacích, čím prý se brániti – nebylo bomb ani patron – já je utěšoval a nařídil, až se přiblíží první linie na 600 kroků, stříleti. To se stalo a nepřítel uvítaný střelbou se zastavil a zalehl. V tom někdo vzadu v dobytém skladišti našel spoustu germánských bomb, jež jsme hned zkoušeli; jejich vzryvy nám dělaly radost. ………….
Za nějakou dobu se objevily reservy s kulometem, které se rozpoložily asi 300 kroků za námi na kopečku. Tím už na jisto prostranství námi dobyté bylo v našich rukách. Pomalu se setmělo a přišel rozkaz, odejíti do týlu, až nás smění ruské reservy. ……….
V Cecové jsme byli dva dny; přišel tam korpusný komandír Selivačev, který k nám měl delší řeč, v níž nás srovnával s orly a ruské zemlačky se slepicemi ….….. Bylo viděti, že nenalézá slov pro náš vynikající „podvih“.
Za dva dny jsme šli zase do okopů směnit části 82. divize, které ze zbabělosti nechtěly déle seděti v okopech ………“
Tolik z deníku velitele 8. roty 1. pluku (tehdy) podporučíka Josefa Švece. Československá brigáda o síle asi 3500 mužů (1. střelecký pluk „Mistra Jana Husa“, 2. střelecký pluk „Jiřího z Poděbrad“, 3. střelecký pluk „Jana Žižky z Trocnova“), která měla slabou výzbroj, nedostatek kulometů a nevalnou výstroj, prorazila čtyři linie rakousko-uherské armády a získala asi 3300 zajatců (z toho 62 důstojníků) a mnoho válečného materiálu. Přitom na rakouské straně stály části 86. pěšího pluku a 6. pěšího pluku 32. uherské pěší divize a pěší pluky č. 35 (plzeňský) a č. 75 (jindřichohradecký) z 19. rakouské pěší divize, celkem asi 5500 mužů nesrovnatelně lépe vyzbrojených i vystrojených. Ztráty Čs. střelecké brigády byly 185 padlých a zemřelých následkem zranění a asi 700 zraněných. Krvavý byl i polední boj o Mogilu, opevněné návrší držené maďarským plukem. Z padlých českých a slovenských legionářů většina padla právě zde.
Úspěch československých jednotek byl natolik výrazný, že ruská prozatímní vláda poté zrušila veškerá omezení na formování nových jednotek z českých a slovenských zajatců. Vrchní velitel ruských vojsk generál Alexej Brusilov prý ocenil československé legionáře tak, že před jejich velitelem T. G. Masarykem se po mužicku poklonil po pás.
Ofenziva v červenci 1917 byla posledním vzepjetím ruského vojska v 1. světové válce. Následovala vládní krize, Georgije Lvova vystřídal v jejím čele Alexandr Kerenskij. Vláda se ještě pokusila pacifikovat bolševiky a obvinila bolševické vůdce z velezrady: Trockého, Kameněva a Zinovjeva zatkla, Lenin znovu emigroval, tentokráte za finskou hranici. Důležitou změnou bylo, že sověty přestaly být opozicí prozatímní vlády.
Vysvětlivky:
cep v.,r. střelecký řetěz
v plném rostu v., r. vzpřímeně
bojnice r. střílna
traversa v.,r. ochranný pilíř v zákopu proti bočnímu útoku
Zugsführer n. četař
vintovka v.,r. vojenská puška
chod r. zákop, chodba
flank n.,r. křídlo, bok
předat se z r. odevzdat se (=vzdát se)
vzvod r. četa
furažka r. ruská vojenská čepice
vzryvy r. výbuchy
podvig r. hrdinský čin
korpus r. (armádní) sbor
zemlaček r. prostý vojáček
v. vojenský výraz
n., r. německy, rusky
Literatura:
Josef Kudela: Deník plukovníka Švece, V. ilustrované vydání. Nakladatelství „Za svobodu“ Praha 1929